Marcela Barborík

Prvního papouška (andulku) jsem měla již v roce 1983. Bylo mi pouhých 6 let a tím to vše začalo. Samozřejmě v té době chovatelství nebylo na takové úrovni jako je teď. Od té doby šel vývoj hodně dopředu. Vlastnili jsme papoušky po dlouhá léta, ale po úmrtí mého milovaného amazoňana jsem si dala pauzu od chovu, jelikož to byla bolestná ztráta a také mě začalo zajímat v tomto věku úplně něco jiného.

Jednoho dne jsme šli do zoo a tam jsem se zamilovala do kakadu alba a to ve mě zůstalo mnoho let. Chovatelství mi hodně chybělo, a tak jsem se posléze k němu vrátila. 

Nemohu o sobě říci, že jsem normální chovatel, jelikož nechovám papoušky pro peníze, ale nýbrž jsou to naše děti s kterými vyloženě žijeme v domácnosti. Zvířátka miluji celým svým srdcem a snažím se pro ně udělat maximum. 

A jak jsem se vlastně dostala k tomu co dělám teď? U spousty lidí jsem byla svědkem špatné péče o papoušky a to mě přivedlo na cestu, že jsem chtěla dělat osvětu, jak správně o ně pečovat. Začala jsem jezdit po školách, školkách a seniorech a vytvořila svůj první srdcový projekt “Povídání o papoušcích”, který už běží několikátým rokem a šíří osvětu v péči o papoušky. 

K zooterapii jsem se dostala skrze svojí maminku, která trpěla Alzheimerovou nemocí a stařeckou demencí a zpozorovala jsem, že hlazení a kontakt s papoušky jí dělal velmi dobře. Vždy ji vytvořil úsměv na tváři.

Netrvalo dlouho a nabídla se příležitost zkusit jezdit na různé akce s papoušky, a tak jsem dnes tam, kde jsem. 

S láskou k papouškům Marcela